Fazole. Nechtělo se jim, málem jsem nestihl, co jsem stihnout chtěl. A tak jsem je ke všemu zapomněl osolit. Ale všechno ostatní okolo slané bude, tak se to snad nějak vsákne. Teda srovná. Možná i vsákne, vlastně.
To jsem psal odpoledne, po cestě za dobrodružstvím. A že to bylo dobrodružství vskutku grandiózní. Kolektivní sledování sportů je ohromná zábava, to byste nevěřili. Nejdřív to byla Velká pardubická, oči fixující podívaná. O to víc, že dostihům nerozumím, takže obtížnost překážek si můžu jenom domýšlet – a můj katastrofický mozek za každou viděl kolosální držkopád všech zúčastněných. Nakonec se ale nikomu nic nestalo, všechny pády (pokud vím) dopadly dobře pro koně i žokeje. Seděl jsem ale doslova na krajíčku, po celý čas.
V přestávkách (před dostihy, a pak po nich) jsme řešili mnou navržené PC – asi to dobře dopadne, nakonec. Těším se, až ho uvidím v akci. A původní návrh jsem přetáhl jenom o tři tisíce, a nebylo v něm škrtáno. Stále mě to hřeje. Když jsem byl tázán na odměnu, odvětil jsem, že mi bude bohatě stačit talíř, který snese mikrovlny, a který snese mikrovlnka. (Nechtěl jsem nic, ale došlo mi, že tohle mi vlastně chybí téměř akutně.) Tak jsem si odnesl dva. Ještě jednou vám oběma děkuju, pokud si to přečtete.
A druhý kolektivní sport, jehož sledování jsem se sice už účastnil, ale nikdy ne naší extraligy a když už, tak ne dobrovolně a ne po celou délku, byl lední hokej. Hrála Kometa s Libercem. A to teda byla podívaná. Jak v tom nejsem moc zběhlý, tak mí spolusledující všechny mé dotazy nesli s trpělivostí a odpovídali. Takže jsem se dozvěděl všechno o hokeji, na co jsem se předtím bál zeptat. I bitky byly, a dost pěkné. Žel bohům jsem kvůli nákupu musel vypadnout těsně po konci druhé třetiny, nicméně jsem provedl přesun a nákup tak bleskový, že jsem stream zapnul doma někdy třináct minut před koncem, a zápas dodíval. Dobrovolně. Čestně. Sám to sice nebylo takové žůžo, ale aspoň o ty největší výpsychy jsem se podělil se svými bývalými spolusledujícími. Fakt to bylo husté.
Díky pozdnímu příchodu se tak zpozdilo tvoření burritos. Ale ony ty fazole i maso do zítřka vydrží – maso bude aspoň pořádně naložené, fazole pořádně vychillené. Dodělat zbytek plánovaných ingrediencí je otázka půlhoďky, pokud budu během přípravy tancovat po celém bytě. A dobrodružství, za které jsem to vyměnil, za to stálo. No jo, vylézt mezi lidi je občas dost fajn, uznávám. Pokud jich není moc. A hraje se hokej. Vodní dýmka byla jenom příjemným dodatkem. Ještě jednou vďaka.
V tenhle moment řeším večeři – kručí mi, proto melu tak moc o jídle. Nemůžu se rozhodnout mezi rýží a rýží s cibulí. Asi se rozmazlím a tu cibuli tam nakrájím. K tomu mi hraje nové album od Sonata Arctica, které mi naštěstí Spotify vmetlo do obličeje, jinak bych si ho (popel na hlavě) nevšiml.
Woah. Dneska to ze mě vypadlo nějak samo. Asi si z toho vezmu ponaučení, a budu takovéhle věci podnikat častějc. Snad. Nebo se nic nezmění. Ale rozhýbalo mě to, už mám zase plány – poučen z dřívějška krátkodobější. Tak uvidíme. To bude jízda.