Zase jednou na cestě z Pardubic, zase jednou po skvělém víkendu. Včera jsem vás lehce odbyl, to bylo způsobeno nabitostí programu, a pokročilým stádiem alkoholem navozené demence. Nebyla to jenom lenora, fakt že ne. Jak jsem tady nedávno psal o svatební cestě ve Vietnamu, tak právě ti lidé se právě vrátili, takže jsem se s radostí nechal zavalit historkama z jejich dobrodružství, a nahlas obdivoval jejich odvahu vydat se do země, kde nikdo moc nemluví anglicky. Rukama-nohama to prý ale šlo moc hezky, bez větších problémů. Důkazem pravdivosti jejich slov je krom úspěšného návratu do rodné země i třeba nejen koupě motorky (a nebyl to skůtr!), ale i její úspěšný prodej. Prý k nim tak přirostli, že zauvažovali o jejich vývozu k nám, jenomže vývoz by nejen stál třikrát víc, než byla jejich pořizovací cena, ale navíc by se jejich provoz v zemi bez správných náhradních dílů minimálně prodražil, přinejhorším by je rovnou znefunkčnil. Znělo to jako úžasné dobrodružství, a to jsme slyšeli nepochybně jenom hrstku všech zážitků – přece jen tak trochu jetlag a tak. Ale vyměnil jsem s nima dvoudolarovku ze Zlaté horečky za desetitisícovku vietnamských peněz, kteréžto měny název bych rád si vygooglil, ale bez internetů se googlí blbě. A ten mobil je tak daleko…
Jinak se asi vlastně nic až tak zvláštního nestalo, ale protože jsem vás včera tak odbyl, a protože jedu ve vlaku, kde není pruda hrát si s noťákem, tak ještě něco přihodím. Vedli jsme třeba dlouhé debaty o dobrodružství jako takových, o tom co všechno je k tomu vlastně třeba, a ono to vlastně ani neznělo až tak složitě. A protože jsem si zakázal se nebát, tak mám o překážku v jejich podnikání míň. A dneska jsme se, tak nějak mezi řečí, jenom nakrátko, věnovali tvorbě a tomu, co všechno je potřeba dělat, aby se člověk rozepsal, kreativně a ideálně i dobře. Obě debaty byly velmi podnětné, otázkou ale je co všechno z nich dokážu vytáhnout, a použít ve městě Brně. Nejlépe samozřejmě co nejvíc, ale ono mi tam fakt něco nechutná. To je teda asi věc, kterou je třeba změnit nejdřív. Buď si musím najít nějaký drajv, nebo změnit pole působnosti.
Vynechal jsem tři dny cvičení – nebyl na to správný prostor, a taky se tak trochu před lidma stydím, i když vůbec nejsou cizí. Což je fakt špatné, vzhledem k tomu, že to zabere maximálně pár minut. Ale na půdě mi nepřijde moc bezpečné poskakovat, o patro níž taky moc ne, a lézt kvůli tomu ven? To by asi šlo, kdybych to nebyl já. Ale protože já jsem já, nebo alespoň pokud vím, tak jsem to neuskutečnil. Nu což, zítra je taky den, a každý další den je taky den.
Líbí se mi, jak moc se zvedla kvalita vlaků ČD. Možná jenom jezdím na té správné trati, nebo aspoň těma správnýma vlakama, ale je to vidět. Absence wi-fi mě sice v tomhle případě netěší, ale stolek (a zásuvka, kterou ale nejspíš nevyužiju, protože mám zatím funkční baterku (a která tím pádem může a nemusí fungovat)) postavený tak, že se na něm dá pohodlně psát, to je pro mě skoro malý zázrak. Mám ty velkoprostorové vozy rád, alespoň při sólocestách. Kupé mají taky svoje kouzlo, ale smysl mi tak nějak dávají až ve více lidech. Ideálně po cestě někde z hor, s kamarády a kytarou. I když to se už pravděpodobně nesmí nebo co.
Tak, creepy civějící pán se zvedl, jízdenku po mě zatím nikdo nechtěl… krása. Akorát jsem lehce nervózní a nejsem si jistý, jestli si teda jako mám pouštět hudbu, jestli na mě průvodčí nebude mluvit při dalším průchodu. Zatím ji ale asi ani nepotřebuju, minimálně nijak zvlášť. A taky už asi vím, jaký dám podtitul tomuhle blemcu. Další stanicí je Česká Třebová. Cestou sem jsem hřbitov neviděl, protože jsem si, já tele, sedl na špatnou stranu vagónu. A teď, v té tmě, ho asi taky neuvidím. Ale koukat budu, člověk nikdy neví. Třeba jim v noci svítí očička, nebo jim někdo zapaluje svíčičky. Tak nějak mi teď došlo, že ty mašinfíry vlastně celkem obdivuju, a hlavně v noci. Když nevidíte skoro nic jiného, než občasná světla nádraží, a častější světla návěstí… mě by to asi uspalo. Nebo mi to tak jenom přijde, protože jsem teď unavený. Což jsem ale stejně tak nějak vždycky.
Mám teď plnou hlavu plánů a postupů, na milion věcí. Ale s takhle vybitou baterkou na ně nabírám tak trochu skeptický pohled. To přejde, až se vyspím. Doufám. I když je dost pravděpodobné, že první věc, kterou zítra udělám, bude nákup. Na těstovinách s kečupem bych vydržel dlouho, to se nebojím, ale zase jsem našel ztracenou lásku ke kafi s mlíkem, a kafe s mlíkem bez mlíka už tak nějak není kafe s mlíkem. Očividně se motám v kruhu, tak já už toho zas dneska nechám, co říkáte? Teď přijde to pravé dobrodružství, nahrát to, ale do půlnoci to snad zvládnu.
A na hřbitov jsem úspěšně zapomněl.