Moje hysterie se vymyká kontrole. A ne zrovna málo, abych tak řekl. Dneska málem dosáhla svého historického maxima, a to je co říct, protože žádná z podmínek, které tou dobou definovaly můj život, se v něm momentálně nevyskytuje. Všem, které tím začínám vytáčet (nebo už nějakou dobu vytáčím) se tímto omlouvám – uvědomění je první krok k nápravě, a dneska to šlo vidět moc hezky.
To jsem nicméně říkal i o strachu a lenosti, a obojího se zatím ne a ne zbavit. Ale to se poddá, věřím tomu. Řekl bych, že to chce systém, ale to bych pak trávil čas jeho vymýšlením – a nakonec by dost možná stejně nefungoval. „Pokus – omyl“ bude v tomhle případě nejspíš plodnější. Až teda přijdu na to, jak praktikovat „pokus“, když mám strach z „omyl“.
Je to celé zamotané a začarované. Změna vzduchu by mohla pomoct, ale ta pro změnu není jednoduchá. Vím, nic na čem záleží není, ale stejně. A jsme zpátky u lenosti. Neříkal jsem to? Zamotané a začarované.