Týjo, toho už je tolik? Stejně to všechno je na jednu a tu samou starou Bellu. A není to ta LeStrangeová. To už spíš ta Cullenová. Byl jsem nad tím donucen přemýšlet, stejně jako nad starodávným a nikdy nekončícím sporem kvalita vs. kvantita a tak trochu jsem byl upozorněn na to, že tohle je teda jakože spíš kvantita. Tak teď nevím. Kvantita, asi jakože určitě, ale taky návyk. Přece jenom každý den, až na – z hlavy – tak osm výjimek… to jde, no ne? Možná, možná ne. Ale jsem to já. Dokopu se k tomu vás tady nudit, vy to čtete, a je vás tak plus mínus… a teď nekecám – pět a půl. A to půl jsem já, když se náhodou donutím to po sobě i přečíst. Tak co teď? Cože, přestat? Ani náhodou. Jsem ani ne v půlce, vlastně lehce za třetinou, a seknout s tím hodlám nejdřív po jednom celém cyklu. To si ještě počkáte. Máte radost? To teda doufám.
Taky jsem byl dneska fyzicky v práci. Ciwe, tam se děje věcí. Trvalo to dlouho, ale zato to stálo… no, zato. Bylo to kruté, to pozorovat. A taky jsem se neulejval. Takže to bylo kruté, tečka.
A to je ono – kvantita nad kvalitou. Chtěl jsem napsat „Jdu radši spát,“ ale to by byla blbost, když tu mám po půlnoci ještě chvíli fungovat. A tak pošlu spát vás, a já si tady budu žrát cheeseburgery a čekat na půlnoc.
Ou jé.