Je mi na umření, ale když se snažím, nejde to ani moc poznat. Ale fakt mě to nachlazení nebaví, i když je to zatím jenom pitomá rýmečka. To se rozjede, já to vím. A trollí mě to, echt. Nejhorší je, že už nemám moc do čeho smrkat, zčásti samozřejmě vlastní volbou. Nejradši bych tu měl tak milion plátěných kapesníků, ale mám dva, z nichž už jeden padl za vlast, a druhý nosím do práce. Papírové jsem nekoupil (zato mám dvě krabičky čajů proti nachlazení) a smrkat do broskvového toaleťáku se mi moc nechce. Zato je ale třívrstvý, takže by mi můj nos poděkoval. A cítím silnou déja vu, skoro jako kdybych si to už pochvaloval. Za skoro půl roku bych se tomu nedivil.
Overwatch měla free weekend a já jsem hrál jenom jeden večer. Delší, ale večer. Zbytek víkendu se vypařil do léčení se, a dneska do užívání si výluk na cestě na zkoušku a zpátky. Ale taky dobré – cestou tam jsem si prohlížel Babice, přece jen je člověk z vlaku nevidí. A cestu zpátky jsem prospal, naštěstí ten bus dělal sám o sobě takový kravál, že jestli jsem chrápal, nikdo mě neslyšel. Ale hraní jsem úplně nezanedbával. Objevoval jsem krásy Black Desert (to hlavně včera, ale ne moc dlouho – bolehlav, pamatujete), a dneska jsem se dokonce v The Division odvážil courat Dark Zone. A nikdo mě nesundal – asi v neděli večer nikdo nemá náladu zabíjet chudinky nooby, všichni se radši psychicky připravují na pondělí. Noobové jsou oni – na pondělí se nedá připravit. A čím víc ho nenávidíte, tím víc to schytáte. True story.
Použití takového množství z angličtiny vyňatých slov mě natolik vyčerpalo, že okamžitě aktivuji protokol Vysmrkat a spát.